Smrtí to nekončí aneb Tisíc let spali ve stínu Radobýlu

Pohřebiště je mimořádné bohatou hrobovou výbavou. Některé z vystavených nálezů mohly být součástí pohřebního kroje, jiné mohly mít magicko-léčitelský význam (např. náhrdelník se skleněnými perlami a unikátní stříbrnou perlou). Vysloveně luxusními předměty, jako například hrozníčkovitou náušnicí velkomoravského stylu nalezenou v hrobě mladé ženy, mohli pozůstalí demonstrovat nárok na určité společenské postavení.

Kým ale pohřbení skutečně byli, zůstává tajemstvím. Vezměme si například hrob „bojovníka“ vybaveného hroty šípů a lahví. Umělkyně jej pro potřeby výstavy zobrazila jako bohatýra s nákladnými lemy honosného šatu. Proč ale byla jeho kostra podle antropologického posudku poznamenaná těžkou fyzickou prací? Nevíme. Možností je mnoho. Doufáme jen, že jsme jej a další zemřelé našimi rekonstrukcemi neurazili.

Antropologický výzkum je vždy sondou do života lidí, z nichž se do dnešní doby dochovaly jen jejich kosterní pozůstatky. Příběhy, které vyprávějí, nejsou zdaleka úplné. I přesto nás nenechá chladnými osud starého muže postiženého od dětství Perthesovou nemocí, která jej donutila pohybovat se celoživotně o berlích, nebo mladé ženy na hranici dospělosti, jejíž skelet dokazuje dlouhodobý těžký boj s nemocemi. I tito lidé si však přes svá fyzická omezení dokázali vydobýt určité sociální postavení, o němž může svědčit např. jejich hrobová výbava.

V Mlékojedech na Litoměřicku bylo odkryto 54 raně středověkých hrobů v různém stavu zachování. Zpracování prokázalo, že se jedná o 13 mužů, 15 žen a 26 nedospělých jedinců (tzn. dětí v různých věkových kategoriích od novorozenců po téměř dospělé). Kosti těchto lidí žijících před zhruba tisíci lety odhalují nemoci a úrazy běžné i dnes, ovšem s důsledky, kterým jsme často schopni v současné době již předcházet a léčit.